Chyby ve výchově

jak si je dovolit…

Taky jste si před narozením vašich potomků říkali, že budete ti nejbáječnější rodiče pod sluncem? Budete vnímaví k jejich potřebám, přísní tak akorát, povedete je ke sportu i empatii ke druhým. A z nich porostou citliví, přátelští a vnímaví lidé.

A taky si občas zoufáte, že realita je vlastně úplně jiná? Že jste museli ubrat na vstřícnosti a přídat na přísnosti? Váš syn neleze po skalách, ale nejspokojenější je před počítačem. A že občas na svoje výchovné zásahy nejste úplně hrdí?

A není to tak úplně v pořádku? Není lidské dělat chyby? Vždyť výchova přece není praní v automatické pračce. My přece nemůžeme zmáčnout knoflík a spustit vybraný samovolně se realizující program ( třeba: budoucí právník). Výchova je přece o mnohaleté každodenní přítomnosti, drobných i větších starostech a radostech, o legraci a sdílení, ale i o omylech.

A ač mám v úctě autory řady výchovných příruček doporučující spolehlivé návody, někdy (často, většinou) je důležité být sám za sebe a spolehnout se na svoje instinkty. Vždyť nás příroda i na tu výchovu vybavila, jen my její signály přehlížíme a zaklínáme se příručkami a životní filosofií. Za mě je tedy potřeba se třeba se pořádně od srdce rozčílit, když je to na místě ( protože dítě nesplnilo, přestřelilo, nerespektovalo…) Autentická reakce je důležitá pro rodičovskou psychickou rovnováhu, ale přináší to důležitou informaci i pro nezvedené dítě – totiž, že za chyby se platí a někdy dost nepříjemně. Často je taková rodičovská reakce největším trestem, kterého se dítěti může dostat.

Selhat může ovšem i rodič. A zareagovat třeba na banální dětský přešlap úplně neadekvátně. Pak si to chvíli nechá projít hlavou a následně si trhá vlasy, co to vlastně provedl a že to tak vůbec nechtěl. Ovšem stalo se…. Pokud se takové situace nedějí každý den, pokud se nejedná o brutální násilí na dítěti, pokud neteče krev, může si dotyčný klidně nálepku nejhoršího rodiče pod sluncem strhnout. Naopak i taková situace má velký výchovný potenciál. Hlavně malé děti totiž často žijí s pocitem, že omylů se dopouští jen ony a že dospělí kolem nich jsou vševědoucí a neomylní. Tahle myšlenka, přestože je v předškolním věku zcela přirozená, musí ovšem postupně vzít za své, neboť později vede k nezdravému perfekcionismu. Děti potřebují zjistit, že i jejich rodiče jsou lidi, dělají chyby a platí za ně ( někdy draze). A pokud rodič provede náležitou sebereflexi a dítěti se omluví, udělil dítěti nesmírně cennou výchovnou lekci. A o to přeci jde. Taky si to myslíte?

Vaše

Radka

Od začátku září už uběhly tři týdny a v mnoha rodinách už se rýsuje rozvrh, který bude jednotlivé členy provázet po celý školní rok. Pro mnoho maminek je to poněkud neradostná vyhlídka, neboť je čeká devět a půl měsíce, vyzvedávání a převážení dětí. Mnoho z nich si v tomhle čase připadá jako křeček v kolečku – jak se do něj dostanou, musí běžet bez ohledu na vše. Ostatně, co by pro svoje dítko neudělali. A tak taxikaří. 

Druhou stranu v tomhle soukolí představují děti. Na začátku roku se nechají nalákat na nabídku kroužků a přihlásí se. Zní to přece velmi lákavě – na konci roku si budu umět postavit letadélko, nachytat ryby, vytočit hrnek na kruhu. Navíc často ještě pokračují v aktivitách, v nichž započaly již před lety a často pak mají od rodičů i nějaký kroužek takzvaně povinně. Bohužel to často bývá sport. Ovšem na tenhle fenomén se můžeme podívat zase někdy jindy. 

A jaká je následně realita všedního dne? Ráno celá rodina naskáče do auta. Obětavá mamka nebo taťka rozvezou všechny do škol a školek, aby je v odpoledních hodinách zase sváželi a převáželi podle důkladně promyšleného, ale velmi napnutého harmonogramu. Stačí hledání svršku zapomenutého v šatně a rozvrh se rozsype jak domeček z karet.

 Navečer nebo až večer se všichni vrací domů. Konečně můžou vydechnout. Často je to první chvíle v daném dni, kdy děti i dospělí mohou povolit a opravdu umožní svému tělu povolit napětí, které v něm celý den bylo. Tím povolí i napětí psychické. Ovšem jen do zvuku ranního budíku.

 A tak běží dny a týdny… A mnoho dětí i rodičů začíná pociťovat únavu. Ale není možný krok stranou, křeček musí běžet dál a tak často jediným signálem, který přinese nějakou změnu, je nemoc. Někdy úplně banální chřipka, angína. Jenomže po jejím odeznění se vrací stejný kolotoč, z nějž všechny zúčastněné vysvobodí zase až nemoc. A tak to jde pořád dokola.

 A jak z toho? Nijak. Vystoupit z toho kola vlastně dost dobře nejde. Rušení dětských kroužků během školního roku je nejen neekonomické, ale také značně nevýchovné. Děti prostě musí vědět, že když se k docházce zaváží, měly by ( až na naprosté výjimky) setrvat až do konce – většinou školního roku. 

Ovšem jedna cesta z kola ven tu přesto je – prostě do něj vůbec nenaskočit. A to znamená ještě v těchto dnech si dobře promyslet možnosti své a představy i míru nadšení a zájmu svých dětí. A pokud zjistíte, že vás čeká rok plný napětí a stresu, dobře zvažte, jestli dovednosti, které si děti na kroužcích osvojí, za tu oběť stojí. A jestli by váš junior namísto některého z hokejových tréninků radši nevyrazil na ryby nebo by třeba chvíli jen tak bloumal. Děti přesně o tom totiž někdy mluví…  

Léto zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku a je tady podzimní počasí. Nepřišlo ovšem teplé babí léto, ale chmurné, tmavé, deštivé dny, navíc spojené v mnoha místech s ničivými záplavami, nejistotou a zoufalstvím postižených lidí. 

Mnoho lidí v takových dnech zažívá propady nálad a splíny. Jak se jim bránit? Jednoduchý recept, který by je jen tak mírnyx týrnyx odstranil, bohužel neexistuje. Ale bránit se jim lze a odměnou za naši aktivitu nám bude nejen dobrá nálada. Jak tedy na to? 

Velmi dobrým pomocníkem, který v našem těle vyplaví endorfiny, čili hormony radosti, je pohyb všeho druhu. I když se procházka v tomhle deštivém a nevlídném počasí zdá jako bláznovství, paradoxně může přinést velkou euforii ze souboje s nevlídným počasím. Schválně – zkuste to Ovšem prospěšný je samozřejmě jakýkoli pohyb, ať už je to obyčejné domácí cvičení, jóga a nebo třeba skákání přes švihadlo.

 Dalším zdrojem energie, která nám umožní se s lehkostí překonat špatnou náladu, jsou koníčky, zájmy, aktivity, co nás baví. Někdy je těžké najít si na ně čas, ale cítíte-li, že byste nejradši vlezli pod peřinu a tam zápasili s černými myšlenkami, je lepší vyndat barvy, jehlice, hrnčířský kruh, dláto a kus dřeva nebo třeba knížku či oblíbený playlist na You Tube a věnovat se tomu, co vás baví. Možná přijdete na to, že z plodů vašich oblíbených aktivit můžou mít radost i lidi kolem vás. 

A jestli vás nic z předchozího neoslovilo, možná je čas zvednout telefon a sejít se s přáteli. Třeba s těmi, které jste velmi dlouho neviděli. Nečekaným telefonátem možná uděláte radost dvojnásobnou – sobě z milého setkání i vašemu známému z příjemného překvapení a zájmu o jeho osobu. A příjemná překvapení většina lidí zbožňuje :)

 Na co ovšem zapomenout nesmíte v žádném případě, je vaše vlastní tělesná schránka. Ta je úzce spojená s psychikou, a pokud tělo strádá, nebývá ani duše spokojená. Aby mohla být duše radostná, potřebuje energii v podobě dostatečného spánku – neměl by být ani příliš krátký, ani příliš dlouhý, ale zato pravidelný. Tělo zase potřebuje dobré a vydatné jídlo s dostatkem živin. A to je možná impuls k uvaření dobré večeře nebo dobrého pohoštění pro milou návštěvu. Spojíte tak příjemné s užitečným a navíc tak pohladíte svoji dušičku.

A mohu-li přidat ještě poslední radu, pak bych zdůraznila těšení se. Těšení se na něco hezkého, co vás čeká. A můžou to být úplné drobnosti – volné odpoledne, dobrá večeře, sobotní výlet, prostě cokoli. A tak plánujte, těšte se a radujte se ( na počasí a roční období nehleďte).

Počátek září přináší pro děti, ale i jejich rodiče velké změny. Z volného prázdninového režimu se všichni vrací ke svým povinnostem a nový start často nebývá snadný a naopak je spojený s různě velkou mírou stresu. Jak se tedy připravit, abychom tento čas zvládli co nejlépe?

Možná to zní poněkud paradoxně, ale klíčovou roli v tom, aby děti co nejsnáze naskočily do školního režimu a zvládaly školní výzvy i občasné neúspěchy, mají rodiče. Pokud je rodič v pohodě, nehroutí se pod tlakem povinností, může poskytnout potřebnou oporu dítěti. Potomek zároveň rodičovský klid a jistotu vnímá a v důsledku toho ho nejrůznější události méně vyvedou z míry, případně si s nimi dokáže lépe poradit.

 A jak to tedy zařídit, aby počátek září představoval co nejmenší zátěž? Velmi v tom pomáhá nastavení řádu a rutiny. Ta dětem dodává pocit stability a bezpečí, cítí se v ní lépe než chaotickém světě, kde nic není předvidatelné. Rodičům naopak rutina přináší úbytek diskusí a konfrontací s dětmi. Jen je zapotřebí se při jejím zavádění obrnit trpělivostí a vytrvalostí, neboť potomci se novým pravidlům snaží vyhnout nebo si je ohýbat podle vlastních potřeb. Tomu není možné se divit. Každý z nás se snaží najít pro sebe nejschůdnější a nejsnazší cestu. 

Je tedy dobré ještě před začátkem školního roku nebo v prvních dnech nastavit jasná pravidla. Ta by se měla týkat denního režimu – kdy se bude vstávat, jak bude vypadat ráno, kdy se budou psát domácí úkoly a v jakém režimu, tj. zda pod dohledem rodičů nebo je dítě zvládne samostatně. V kolik bude večeře, kdy se bude chodit spát. Vhodná je i domluva na režimu užívání technologií – mobilů, tabletů a dalších zařízení. Je také dobré ujasnit si, jaké domácí povinnosti dítě má, kdy je má vykonávat. A také, jaké bude kapesné.

Září je ovšem emočně náročné i pro děti. Vrací se do prostředí, které na ně klade značné nároky a to jak po stránce výukové, tak i vzhledem k nutnosti zapojit se do kolektivu třídy a najít si v něm své místo. Obojí bývá někdy spojeno s neúspěch a nezdary. Ale pokud tyto negativní zkušenosti nejsou soustavné, není na nich vlastně nic špatného. Děti se na nich učí řešit problémy, vyrovnávat se se změnami, stávají se odolnými a to je velmi dobrá průprava do života. 

To ovšem neznamená, že bychom je měli nechat, aby se s nepřízní popraly samy. Naopak je důležité mluvit o tom, co se jim děje, ukázat jim svůj názor, jiný pohled, přidat vlastní zážitky a zkušenosti, jak jsme se s takovými situacemi vyrovnali.

 Nelze čekat, že dítě zkopíruje rodičovské rady, ale s velkou pravděpodobností se sníží naléhavá tíživost jeho situace, uvidí, že problémy se dají vyřešit a snadněji si tak najde vlastní postup. Důležitým momentem je také poznání, že špatné věci se nedějí jen jemu a je možné najít z nich cestu.

V případě, že se rodičům zdá, že problémy dětí není možné zvládnout, doporučuji ponechat tomu nějaký čas, pokud ovšem nedojde k žádoucí změně, je vhodné vyhledat odborníka.

Přeji tedy všem – rodičům i dětem, aby nástup do školy byl spojen s radostí a optimismem a ten přetrval po zbytek školního roku, nebo alespoň co nejdéle.