Blog
Taky jste si před narozením vašich potomků říkali, že budete ti nejbáječnější rodiče pod sluncem? Budete vnímaví k jejich potřebám, přísní tak akorát, povedete je ke sportu i empatii ke druhým. A z nich porostou citliví, přátelští a vnímaví lidé.
A taky si občas zoufáte, že realita je vlastně úplně jiná? Že jste museli ubrat na vstřícnosti a přídat na přísnosti? Váš syn neleze po skalách, ale nejspokojenější je před počítačem. A že občas na svoje výchovné zásahy nejste úplně hrdí?
A není to tak úplně v pořádku? Není lidské dělat chyby? Vždyť výchova přece není praní v automatické pračce. My přece nemůžeme zmáčnout knoflík a spustit vybraný samovolně se realizující program ( třeba: budoucí právník). Výchova je přece o mnohaleté každodenní přítomnosti, drobných i větších starostech a radostech, o legraci a sdílení, ale i o omylech.
A ač mám v úctě autory řady výchovných příruček doporučující spolehlivé návody, někdy (často, většinou) je důležité být sám za sebe a spolehnout se na svoje instinkty. Vždyť nás příroda i na tu výchovu vybavila, jen my její signály přehlížíme a zaklínáme se příručkami a životní filosofií. Za mě je tedy potřeba se třeba se pořádně od srdce rozčílit, když je to na místě ( protože dítě nesplnilo, přestřelilo, nerespektovalo…) Autentická reakce je důležitá pro rodičovskou psychickou rovnováhu, ale přináší to důležitou informaci i pro nezvedené dítě – totiž, že za chyby se platí a někdy dost nepříjemně. Často je taková rodičovská reakce největším trestem, kterého se dítěti může dostat.
Selhat může ovšem i rodič. A zareagovat třeba na banální dětský přešlap úplně neadekvátně. Pak si to chvíli nechá projít hlavou a následně si trhá vlasy, co to vlastně provedl a že to tak vůbec nechtěl. Ovšem stalo se…. Pokud se takové situace nedějí každý den, pokud se nejedná o brutální násilí na dítěti, pokud neteče krev, může si dotyčný klidně nálepku nejhoršího rodiče pod sluncem strhnout. Naopak i taková situace má velký výchovný potenciál. Hlavně malé děti totiž často žijí s pocitem, že omylů se dopouští jen ony a že dospělí kolem nich jsou vševědoucí a neomylní. Tahle myšlenka, přestože je v předškolním věku zcela přirozená, musí ovšem postupně vzít za své, neboť později vede k nezdravému perfekcionismu. Děti potřebují zjistit, že i jejich rodiče jsou lidi, dělají chyby a platí za ně ( někdy draze). A pokud rodič provede náležitou sebereflexi a dítěti se omluví, udělil dítěti nesmírně cennou výchovnou lekci. A o to přeci jde. Taky si to myslíte?
Vaše
Radka
Taky nespíte? A co s tím?Stává se vám, že se snažíte usnout a namísto pár minut se převalujete celé hodin bez spánku? Nebo spánek přichází snadno, ale v noci se opakovaně budíte a ráno vstáváte nedospalí? A přemýšlíte, jak to změnit?A co tedy může pomoci? Někdy mohou být překvapivě účinná i jednoduchá opatření. Tím prvním je úprava životosprávy – kávu a černý či zelený čaj je dobré pít v časných odpoledních hodinách, a pokud je potřebujete později, můžete je nahradit jejich bezkofeinovými variantami. Problematické je pití alkoholu, který sice prospívá při usínání, ale narušuje spánek v jeho dalších fázích a způsobuje, že se spánek stává mělčím a kratším. Podobně mohou být efektivní také úpravy předspánkového rituálu – nejedná se o žádné magické činnosti, ale o sled klidových činností, kterým se věnujeme pravidelně před spánkem. Nejméně jednu hodinu před spánkem bychom měli upustit od činností náročných na naši pozornost, ale i od sledování telefonu, televize nebo práce na počítači. Součástí předspánkového rituálu je také sepsání plánu činností a povinností na další den ( abychom se jim nemuseli věnovat při usínání), následuje koupel nebo sprcha a cca 15minut před spaním bychom si měli ulehnout do postele a číst si něco nenáročného nebo si pustit relaxační hudbu. Dobré je zařazení řízené relaxace, kterou lze najít na Youtube. A pak nechat zvolna přijít spánek…Ovšem co dělat ve chvíli, kdy spánek nepřichází? Často jsme naším největším nepřítelem my sami. Myšlenky nám krouží hlavou a nejsou k zastavení – Udělala jsem to dobře? Jak jsem to měla udělat jinak? Co budu dělat, když nebudu spát? Podstatou těchto myšlenek je, že je nejde vypnout. Čím víc se je snažíme zastavit nebo zahnat, tím více se jim věnujeme. A co tedy s nimi? Máme je tedy nechat kroužit hlavou až do rána? To určitě ne. Není potřeba s nimi bojovat, ani se je za každou cenu snažit zastavit. Můžeme pozornost jemně přesměrovat jinam– třeba k představám o letošní dovolené, můžu si představovat přesný postup, jak dělám nějakou činnost – třeba si vařím kávu, taky můžu odečítat od čísla 100 sedmičku…Druhou možností, jak opustit neposedné myšlenky, je – začít věnovat pozornost něčemu jinému, třeba obrátit pozornost k dýchání a sledovat, jak se nadechuji, dech prochází mým tělem, jak se mi zvedá břicho, na chvilinku se v něm zastaví a pak stejnou cestou pomalu odchází. Sleduji dech za dechem, každé zdvihnutí břicha, klid a uvolnění, které se v tu chvíli dostaví… Problémy s nespavostí jsou velmi nepříjemné a obtěžující a přivádějí lidi nejen do ordinací praktických lékařů, ale i k psychologům a psychoterapeutům. Možností, jak s nespavostí pracovat, je přitom celá řada. Jednou z nich může být také hypnóza, která může pomoci zklidnit tělo i mysl, uvolnit napětí a postupně změnit způsob, jakým člověk ke spánku přistupuje. Někdy totiž není potřeba spánek více "vynucovat", ale naopak se naučit vytvořit podmínky, ve kterých může přijít přirozeněji.Pokud se vám potíže se spánkem vracejí a běžná opatření nestačí, můžeme se společně podívat na to, co právě váš spánek narušuje a co by vám mohlo pomoci.A jak jste na tom se spaním vy?
O těšení …. nejen na VánoceUmíte se těšit? Jen tak, na něco? Malé děti to umí a my dospělí to u nich obdivujeme – ty jiskřičky v očích. Třeba když se těší na Vánoce. Dospělí se už těší míň. Nebo to aspoň nedávají najevo, ani o tom nemluví. Možná toho už zažili tolik, že je jen tak něco nenadchne. Možná je to z pověrčivosti – aby to hezké neodehnali. Ať už je to tak nebo tak, je to velká škoda. Je hezké se na něco těšit, vnáší to do života nadšení, elán, dětskou hravost… A taky to moc prospívá psychickému zdraví. Nevěříte? Když se na něco těšíme, díváme se do budoucna, nevracíme se k tomu, co bylo. Těšení nám nedovolí zabývat se našimi současné problémy. Prostě se těšíme. Naše mysl se díky tomu pozitivně naladí a to nám umožní s nadhledem a grácíí zvládat to, co je tady a teď. A ještě příznivější dopad má těšení v případě, kdy se nám aktuálně moc nedaří a něco nás tíží. Těšení nám prostě umožní se odpoutat od problémů a odlehčit si, zbavit se zemské tíže a jen tak si s lehkostí poletovat. A ještě lepší je, když se těšíme na událost, která nás spojuje s druhými – ať už je to oslava, společný víkend, lezení po horách nebo splouvání rozvodněného potoka. Těšení nás k nim přibližuje a jako jemná pavučina nás s nimi propojuje. Mohlo by se zdát, že čekání je jen vyhlížením něčeho lepšího. Ale tak tomu není! Těšení se nám přináší malou radost hned a vyhlídku něčeho očekávaného a milého. Těšení je jako cesta k příjemnému cíli. A přece i cesta může být cíl…Takže – umíte se těšit? Já ano a moc. Těšte se se mnou – na Vánoce, Silvestra, setkání s přáteli, prosluněné odpoledne, ranní cestu do práce, šílený výšlap, odpolední kafe a večerní čaj … na co se můžete těšit Vy?
Taky jste si před narozením vašich potomků říkali, že budete ti nejbáječnější rodiče pod sluncem? Budete vnímaví k jejich potřebám, přísní tak akorát, povedete je ke sportu i empatii ke druhým. A z nich porostou citliví, přátelští a vnímaví lidé.
A taky si občas zoufáte, že realita je vlastně úplně jiná? Že jste museli ubrat na vstřícnosti a přídat na přísnosti? Váš syn neleze po skalách, ale nejspokojenější je před počítačem. A že občas na svoje výchovné zásahy nejste úplně hrdí?
A není to tak úplně v pořádku? Není lidské dělat chyby? Vždyť výchova přece není praní v automatické pračce. My přece nemůžeme zmáčnout knoflík a spustit vybraný samovolně se realizující program ( třeba: budoucí právník). Výchova je přece o mnohaleté každodenní přítomnosti, drobných i větších starostech a radostech, o legraci a sdílení, ale i o omylech.
A ač mám v úctě autory řady výchovných příruček doporučující spolehlivé návody, někdy (často, většinou) je důležité být sám za sebe a spolehnout se na svoje instinkty. Vždyť nás příroda i na tu výchovu vybavila, jen my její signály přehlížíme a zaklínáme se příručkami a životní filosofií. Za mě je tedy potřeba se třeba se pořádně od srdce rozčílit, když je to na místě ( protože dítě nesplnilo, přestřelilo, nerespektovalo…) Autentická reakce je důležitá pro rodičovskou psychickou rovnováhu, ale přináší to důležitou informaci i pro nezvedené dítě – totiž, že za chyby se platí a někdy dost nepříjemně. Často je taková rodičovská reakce největším trestem, kterého se dítěti může dostat.
Selhat může ovšem i rodič. A zareagovat třeba na banální dětský přešlap úplně neadekvátně. Pak si to chvíli nechá projít hlavou a následně si trhá vlasy, co to vlastně provedl a že to tak vůbec nechtěl. Ovšem stalo se…. Pokud se takové situace nedějí každý den, pokud se nejedná o brutální násilí na dítěti, pokud neteče krev, může si dotyčný klidně nálepku nejhoršího rodiče pod sluncem strhnout. Naopak i taková situace má velký výchovný potenciál. Hlavně malé děti totiž často žijí s pocitem, že omylů se dopouští jen ony a že dospělí kolem nich jsou vševědoucí a neomylní. Tahle myšlenka, přestože je v předškolním věku zcela přirozená, musí ovšem postupně vzít za své, neboť později vede k nezdravému perfekcionismu. Děti potřebují zjistit, že i jejich rodiče jsou lidi, dělají chyby a platí za ně ( někdy draze). A pokud rodič provede náležitou sebereflexi a dítěti se omluví, udělil dítěti nesmírně cennou výchovnou lekci. A o to přeci jde. Taky si to myslíte?
Vaše
Radka
Někdy v životě nastanou chvíle, které si nepřejeme a rozhodně bychom si je sami nevybrali. Bohužel některé věci a události prostě ve vlastních rukách nemáme – zemře nám někdo blízký, odstěhuje se partner, přijde vážná nemoc. A celý náš dosavadní život se zhroutí jako domeček z karet. Nevíme, co si se situací počít, raději bychom nebyli, je nám úzko, bojíme se, jsme smutní nebo zoufalí. A chceme, aby bylo líp, aby všechno bylo tak, jak si přejeme. Kouzelný prsten, který by tohle zařídil, ale neexistuje. To ovšem neznamená, že bychom se v takovém zoufalství měli utápět a umožnit mu, aby nás zcela pohltilo. Naopak, v našem vlastním zájmu je realizování kroků, které nám situaci alespoň trochu ulehčí. A měli bychom s tím začít co možná nejdříve. Tu zřejmě nejsnáze dostupnou, ale přitom velmi účinnou pomoc mohou poskytnout lidé v našem okolí – rodina, přátelé, ale třeba i kolegové v práci. Někdy úplně stačí, když si nás vyslechnou. I to působí léčivě. Nebo mají nějakou vlastní zkušenost, která nám může pomoci. Třeba přinesou nějaký jiný pohled na věc. A taková změna náhledu může vést k razantní úlevě. Pokud přátelé nejsou právě po ruce, mohou být užitečná dechová cvičení. To není žádná velká věda a přitom přináší velkou úlevu. Stačí si sednout, nechat otevřené oči, dupnout si oběma nohama do země, chvíli se soustředit na opěradlo a sedák. A pak už se zaměřit na svůj dech. Zhluboka a dlouze vydechnout, spíše jen krátce se nadechnout, ideálně ne povrchově, ale až do břicha. A tímto způsobem dýcháme, dokud necítíme zlepšení. Podobně dostupné jsou i techniky mindfulness – tou asi nejznámější je cvičení 5,4,3,2,1, při němž hledáme ve svém okolí 5 věcí, které vidíme, 4 věci, na které si můžeme sáhnout, posloucháme, až uslyšíme 3 zvuky. Zkoušíme vnímat dvě vůně, vybavíme si 1 chuť. Pokud se nedaří provádění cvičení, je možné si stáhnout některou z aplikací zaměřených na posílení duševního zdraví. Ty obsahují podobná cvičení a provedou jimi. Existuje jich více, asi nejznámější je Nepanikař a nebo VOS.Pokud ani aplikace nepřinesou zklidnění, je na místě ohlédnout se po odborné pomoci. Ta může být různá. V případě nějakého akutního zhoršení psychického stavu nebo při nějaké náročné situaci je možné vyhledat intervenci v Krizovém centru. Ta je buď jednorázová ( nejčastěji formou konzultace) nebo krátkodobá a vede k překlenutí nejnáročnějšího období. Některá centra fungují 24 hodin a umožňují i krátkodobou hospitalizaci.Někdy pomůže i rozhovor na některé z linek telefonické krizové pomoci nebo podpora v chatové poradně. Zde je péče poskytována anonymně, což může být někdy velkou výhodou. Další možností, zejména v případě dlouhodobějšího dyskomfortu, je pomoc nabízená psychoterapeuty. To jsou specialisté na duševní zdraví a jeho znovuzískávání. Pomáhají např. řešit problémy v mezilidských vztazích, ale třeba i deprese, úzkosti, fobie apod.. Pracují pomocí rozhovoru nebo různých terapeutických technik ( třeba kresby apod.). Pomoc poskytují za úhradu nebo může být jejich podpora hrazena ze zdravotního pojištění. Velmi podobnou péči nabízí i psychologové, kteří se psychoterapii věnují. Trochu jinak jsou zaměřeni kliničtí psychologové. Ti pracují především s lidmi se závažnějšími psychickými onemocněními, jako jsou např. schizofrenie, poruchy osobnosti, ale i již zmíněné deprese, apod. Kromě toho, že léčí slovem, věnují se také diagnostice ( a té často více než samotné terapii) a mohou tedy na základě projevů daného člověka vyhodnotit, zda trpí některým psychickým onemocněním a případně jakým. Problémem jsou jejich dlouhé objednací lhůty. Péče je ovšem většinou hrazená z prostředků veřejného zdravotního pojištění.Posledním specialistou, kterého tady zmíním, je psychiatr. To je absolvent medicíny, tj. lékař. Ten rovněž může diagnostikovat psychická onemocnění, ale také je léčit. Využívá přitom nejen psychologické prostředky, ale také předepisuje léky. I u psychiatrů ovšem platí, že jsou hůře dostupní ( dlouhé objednací doby). Jejich péče bývá často hrazená z prostředků státního zdravotnictví.Více informací i konkrétní kontakty na jednotlivé odborníky nebo kliniky lze najít např. na stránkách aplikace Nepanikař: https://nepanikar.eu/mapa-pomoci-psychologove/Vím, že dnešní téma nepřináší mnoho radosti, ale snad pomůže těm, kteří tápají, jak si pomoci nebo kde podporu hledat. Přeji všem, ať je takových situací ve vašem životě jako šafránu… Vaše RadkaJestli Vás článek zaujal, můžete se podívat na dřívější na mém webu: https://www.brabcova-psycholog-tabor.cz/
Od začátku září už uběhly tři týdny a v mnoha rodinách už se rýsuje rozvrh, který bude jednotlivé členy provázet po celý školní rok. Pro mnoho maminek je to poněkud neradostná vyhlídka, neboť je čeká devět a půl měsíce, vyzvedávání a převážení dětí. Mnoho z nich si v tomhle čase připadá jako křeček v kolečku – jak se do něj dostanou, musí běžet bez ohledu na vše. Ostatně, co by pro svoje dítko neudělali. A tak taxikaří.
Druhou stranu v tomhle soukolí představují děti. Na začátku roku se nechají nalákat na nabídku kroužků a přihlásí se. Zní to přece velmi lákavě – na konci roku si budu umět postavit letadélko, nachytat ryby, vytočit hrnek na kruhu. Navíc často ještě pokračují v aktivitách, v nichž započaly již před lety a často pak mají od rodičů i nějaký kroužek takzvaně povinně. Bohužel to často bývá sport. Ovšem na tenhle fenomén se můžeme podívat zase někdy jindy.
A jaká je následně realita všedního dne? Ráno celá rodina naskáče do auta. Obětavá mamka nebo taťka rozvezou všechny do škol a školek, aby je v odpoledních hodinách zase sváželi a převáželi podle důkladně promyšleného, ale velmi napnutého harmonogramu. Stačí hledání svršku zapomenutého v šatně a rozvrh se rozsype jak domeček z karet.
Navečer nebo až večer se všichni vrací domů. Konečně můžou vydechnout. Často je to první chvíle v daném dni, kdy děti i dospělí mohou povolit a opravdu umožní svému tělu povolit napětí, které v něm celý den bylo. Tím povolí i napětí psychické. Ovšem jen do zvuku ranního budíku.
A tak běží dny a týdny… A mnoho dětí i rodičů začíná pociťovat únavu. Ale není možný krok stranou, křeček musí běžet dál a tak často jediným signálem, který přinese nějakou změnu, je nemoc. Někdy úplně banální chřipka, angína. Jenomže po jejím odeznění se vrací stejný kolotoč, z nějž všechny zúčastněné vysvobodí zase až nemoc. A tak to jde pořád dokola.
A jak z toho? Nijak. Vystoupit z toho kola vlastně dost dobře nejde. Rušení dětských kroužků během školního roku je nejen neekonomické, ale také značně nevýchovné. Děti prostě musí vědět, že když se k docházce zaváží, měly by ( až na naprosté výjimky) setrvat až do konce – většinou školního roku.
Ovšem jedna cesta z kola ven tu přesto je – prostě do něj vůbec nenaskočit. A to znamená ještě v těchto dnech si dobře promyslet možnosti své a představy i míru nadšení a zájmu svých dětí. A pokud zjistíte, že vás čeká rok plný napětí a stresu, dobře zvažte, jestli dovednosti, které si děti na kroužcích osvojí, za tu oběť stojí. A jestli by váš junior namísto některého z hokejových tréninků radši nevyrazil na ryby nebo by třeba chvíli jen tak bloumal. Děti přesně o tom totiž někdy mluví….
Léto zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku a je tady podzimní počasí. Nepřišlo ovšem teplé babí léto, ale chmurné, tmavé, deštivé dny, navíc spojené v mnoha místech s ničivými záplavami, nejistotou a zoufalstvím postižených lidí.
Mnoho lidí v takových dnech zažívá propady nálad a splíny. Jak se jim bránit? Jednoduchý recept, který by je jen tak mírnyx týrnyx odstranil, bohužel neexistuje. Ale bránit se jim lze a odměnou za naši aktivitu nám bude nejen dobrá nálada. Jak tedy na to?
Velmi dobrým pomocníkem, který v našem těle vyplaví endorfiny, čili hormony radosti, je pohyb všeho druhu. I když se procházka v tomhle deštivém a nevlídném počasí zdá jako bláznovství, paradoxně může přinést velkou euforii ze souboje s nevlídným počasím. Schválně – zkuste to Ovšem prospěšný je samozřejmě jakýkoli pohyb, ať už je to obyčejné domácí cvičení, jóga a nebo třeba skákání přes švihadlo.
Dalším zdrojem energie, která nám umožní se s lehkostí překonat špatnou náladu, jsou koníčky, zájmy, aktivity, co nás baví. Někdy je těžké najít si na ně čas, ale cítíte-li, že byste nejradši vlezli pod peřinu a tam zápasili s černými myšlenkami, je lepší vyndat barvy, jehlice, hrnčířský kruh, dláto a kus dřeva nebo třeba knížku či oblíbený playlist na You Tube a věnovat se tomu, co vás baví. Možná přijdete na to, že z plodů vašich oblíbených aktivit můžou mít radost i lidi kolem vás.
A jestli vás nic z předchozího neoslovilo, možná je čas zvednout telefon a sejít se s přáteli. Třeba s těmi, které jste velmi dlouho neviděli. Nečekaným telefonátem možná uděláte radost dvojnásobnou – sobě z milého setkání i vašemu známému z příjemného překvapení a zájmu o jeho osobu. A příjemná překvapení většina lidí zbožňuje :)
Na co ovšem zapomenout nesmíte v žádném případě, je vaše vlastní tělesná schránka. Ta je úzce spojená s psychikou, a pokud tělo strádá, nebývá ani duše spokojená. Aby mohla být duše radostná, potřebuje energii v podobě dostatečného spánku – neměl by být ani příliš krátký, ani příliš dlouhý, ale zato pravidelný. Tělo zase potřebuje dobré a vydatné jídlo s dostatkem živin. A to je možná impuls k uvaření dobré večeře nebo dobrého pohoštění pro milou návštěvu. Spojíte tak příjemné s užitečným a navíc tak pohladíte svoji dušičku.
A mohu-li přidat ještě poslední radu, pak bych zdůraznila těšení se. Těšení se na něco hezkého, co vás čeká. A můžou to být úplné drobnosti – volné odpoledne, dobrá večeře, sobotní výlet, prostě cokoli. A tak plánujte, těšte se a radujte se ( na počasí a roční období nehleďte).
Počátek září přináší pro děti, ale i jejich rodiče velké změny. Z volného prázdninového režimu se všichni vrací ke svým povinnostem a nový start často nebývá snadný a naopak je spojený s různě velkou mírou stresu. Jak se tedy připravit, abychom tento čas zvládli co nejlépe?
Možná to zní poněkud paradoxně, ale klíčovou roli v tom, aby děti co nejsnáze naskočily do školního režimu a zvládaly školní výzvy i občasné neúspěchy, mají rodiče. Pokud je rodič v pohodě, nehroutí se pod tlakem povinností, může poskytnout potřebnou oporu dítěti. Potomek zároveň rodičovský klid a jistotu vnímá a v důsledku toho ho nejrůznější události méně vyvedou z míry, případně si s nimi dokáže lépe poradit.
A jak to tedy zařídit, aby počátek září představoval co nejmenší zátěž? Velmi v tom pomáhá nastavení řádu a rutiny. Ta dětem dodává pocit stability a bezpečí, cítí se v ní lépe než chaotickém světě, kde nic není předvidatelné. Rodičům naopak rutina přináší úbytek diskusí a konfrontací s dětmi. Jen je zapotřebí se při jejím zavádění obrnit trpělivostí a vytrvalostí, neboť potomci se novým pravidlům snaží vyhnout nebo si je ohýbat podle vlastních potřeb. Tomu není možné se divit. Každý z nás se snaží najít pro sebe nejschůdnější a nejsnazší cestu.
Je tedy dobré ještě před začátkem školního roku nebo v prvních dnech nastavit jasná pravidla. Ta by se měla týkat denního režimu – kdy se bude vstávat, jak bude vypadat ráno, kdy se budou psát domácí úkoly a v jakém režimu, tj. zda pod dohledem rodičů nebo je dítě zvládne samostatně. V kolik bude večeře, kdy se bude chodit spát. Vhodná je i domluva na režimu užívání technologií – mobilů, tabletů a dalších zařízení. Je také dobré ujasnit si, jaké domácí povinnosti dítě má, kdy je má vykonávat. A také, jaké bude kapesné.
Září je ovšem emočně náročné i pro děti. Vrací se do prostředí, které na ně klade značné nároky a to jak po stránce výukové, tak i vzhledem k nutnosti zapojit se do kolektivu třídy a najít si v něm své místo. Obojí bývá někdy spojeno s neúspěch a nezdary. Ale pokud tyto negativní zkušenosti nejsou soustavné, není na nich vlastně nic špatného. Děti se na nich učí řešit problémy, vyrovnávat se se změnami, stávají se odolnými a to je velmi dobrá průprava do života.
To ovšem neznamená, že bychom je měli nechat, aby se s nepřízní popraly samy. Naopak je důležité mluvit o tom, co se jim děje, ukázat jim svůj názor, jiný pohled, přidat vlastní zážitky a zkušenosti, jak jsme se s takovými situacemi vyrovnali.
Nelze čekat, že dítě zkopíruje rodičovské rady, ale s velkou pravděpodobností se sníží naléhavá tíživost jeho situace, uvidí, že problémy se dají vyřešit a snadněji si tak najde vlastní postup. Důležitým momentem je také poznání, že špatné věci se nedějí jen jemu a je možné najít z nich cestu.
V případě, že se rodičům zdá, že problémy dětí není možné zvládnout, doporučuji ponechat tomu nějaký čas, pokud ovšem nedojde k žádoucí změně, je vhodné vyhledat odborníka.
Přeji tedy všem – rodičům i dětem, aby nástup do školy byl spojen s radostí a optimismem a ten přetrval po zbytek školního roku, nebo alespoň co nejdéle.